Bookish journey

Jeden fakt o mě. Miluju knihy s temným světem. Anotace Posledního čísla nabízela přesně tohle a ještě mnohé navíc, tím pádem nebylo co řešit a já tohle prostě potřebovala. Navíc ta obálka? Dokonalost. Moc tedy děkuji Knihy Dobrovský za laskavé poskytnutí knihy k recenzi.

Styl psaní je velmi příjemný, navzdory ponuré atmosféře příběhu. Čtení ubíhá v podstatě samo, stačí si ke knize sednout a ponořit se do těch několika stovek stránek a prožívat různě strastiplné události spolu s Hošiko a Benem. Autorka se snaží, aby si lidé vytvořili k hlavním postavám vztahy a jejich problémy prožívaly, jako kdyby se týkaly jich samotných. Některé pasáže jsou procítěné, v jiných teče krev proudem. V pravou chvíli dostanete přesně to, co dostat potřebujete a ještě něco navíc – jednoduše a stručně řečeno.

Poslední číslo je zasazeno do Anglie, i když mi přišlo, že příběh se mohl odehrávat kdekoli jinde – žádné typické britské motivy v knize nenajdete. Britská společnost se rozděluje na dva tábory. Čistí tomuto světu vládnou, zatímco Drekkové pro ně musí pracovat a dělat tu nejhorší, podřadnou a špinavou práci nebo žijí v ghettech, což jsou vlastně pracovní tábory. Někdo má ovšem tu „čest“ pracovat v cirkusu pro pobavení. Tady se ale očekává, že účinkující vypustí duši přímo na scéně a to co nejlepším a nejokázalejším způsobem. Něco vám to připomíná? Ano, je tu jistá spojitost s druhou světovou válkou. Kniha tedy přináší poselství, že na historii se nemá zapomínat a takové budoucnosti by bylo nejlepší se vyhnout.

Čistí jsou velmi krutí vůči ostatním rasám. Nezastaví se před vraždou a nedělá jim problém zpřetrhat rodinná pouta. Přátelství a láska jsou zakázaná slova. Vždyť takových citů nemohou být Drekkové schopni. Jsou sobečtí a myslí si, že jsou nepostradatelní… Kde je tedy pravda?

Hlavní postavy – Ben a Hošiko – pro mě byly jedny z nejrozporuplnějších, se kterými jsem se kdy mohla v knize potkat. Proč?

Ben byl prezentován zhruba jako sedmnáctiletý, osmnáctiletý kluk, který měl to štěstí a narodil se do slušné rodiny. Podle mě by bylo lepší, kdybyste si odečetli tu desítku a jeho projevu by to odpovídalo. Chápu, že vyrůstal v takové společnosti, jaká je v knize. Ale sakra. Ten kluk nemá skoro žádné vlastní názory, neumí se skoro ani „vymáčknout“ s jeho pocity a jeho dialogy? Opravdu mi přišlo, že mu autorka nějaký ten rok navíc přidala, aby to působilo lépe.  Na druhou stranu se to postupně zlepšuje a Ben si postupně začne tvořit vlastní postoje k věcem a začne si za nimi stát. Jeho city k Hošiko mi přijdou až moc platonické a jejich vztah nereálný.

Hošiko je skoro přesným opakem. Jde o silnou ženskou postavu, která takové štěstí neměla a pracuje v jednom z nejslavnějších cirkusů v Británii. Denně bojuje o přežití a nasazuje svůj život pro pouhé pobavení. Pro své přátele by udělala první poslední (co by bylo v její moci) a to se mi na ní líbilo. Bohužel i ona má své mouchy – je poněkud klišoidní. „Nemůžu ho mít ráda, protože je Čistý. Musím ho nesnášet.“ a další podobné názory. V jednu chvíli je beznadějně zamilovaná, pak si hraje na nepřístupnou, i když si své city přiznala a za chvilku by zabíjela, protože patří do jiné (privilegované) společenské vrstvy.

Bijí vás do očí takové ty divné momentky či „blbé“ hlášky? Vrtíte u nich hlavou a představujete si, jak se něco takového stane/řekne v našem běžném životě? Tak ano, i v Posledním čísle něco podobného najdete. Je naprosto normální, když dneska večer umřete a vy to s klidem pronášíte člověku, kterého máte opravdu rádi. Není nic divného, když vás naprosto změní osoba, kterou vidíte potřetí v životě, a z těch předchozích dvou setkání jste oba vyšli rozhádaní.

Možná to vypadá, že se mi Poslední číslo nelíbilo a jen ho tady kritizuji, ale právě naopak. Moc se mi líbilo zpracování a celkové poslání, jen trochu pokulhávaly postavy a romantická linka, které dle mého opravdu nejde moc věřit.