Kronika Netesaného trůnu vrcholí třetím a posledním románem. 

Trilogie, která začala Císařovými čepelemi a pokračovala Prozřetelností ohně, dospěla k epickému závěru. Říši Annur zachvátila válka. Starodávní csestriim jsou zpět, aby dokončili svou čistku lidstva. Armády pochodují na hlavní město. Líchové, osamocené bytosti, které čerpají moc z přírody a živí tak své neobyčejné schopnosti, hrají na všechny strany, aby ovlivnili výsledek války. Vrtošiví bohové kráčejí po zemi v přestrojení za lidi a sledují své vlastní cíle. A třem císařským sourozencům v samém srdci toho všeho – Valynovi, Adare a Kadenovi – je jasné, že i kdyby přežili zkázu, jež hrozí jejich světu, stejně se jim možná nepodaří sjednotit své protichůdné představy o budoucnosti…

Možná po těch dvou knihách můžete tvrdit, že Annur trochu znáte. Myslíte si, že vás autor nemůže už ničím překvapit. Tak to je opravdu omyl. I když už jsme byli s postavami v hlavním městě, na severních pláních, na ostrově ketrallů, (...), stále je co objevovat. Ocitnete se v Intařině kopí, což je obrovská věž a slouží jako sídlo vládnoucího rodu. Kolem této stavby je řada různých tajemství a některá z nich tu budou poodhalena. V příběhu hraje důležitou roli, protože v jejích útrobách je uvězněn člověk, který má velkou cenu pro všechny bojující strany.

Postavy to rozhodně nemají jednoduché, kdekdo by jejich úděl nezvládl. Vítanou novinkou jsou další vypravěči - nejde tedy o nové postavy, ale čtenář má lepší přehled o tom, kdo kde je a s čím se musí potýkat. Bojuje se na všech frontách - ať už je to opravdový boj nebo politika. Říše se pomalu rozpadá a tři císařští potomci se snaží ji udržet pohromadě. Ohromně mě bavilo pozorovat jejich vzájemnou nedůvěru - přitom si za zády toho druhého připravovali podobné tahy - šlo jen o to, kdo svůj plán uskuteční jako první. 

Každý vypravěč se snaží něčeho dosáhnout a každý z nich má pochybnosti. Vždyť dělají skoro nemožné, v koutku duše tuší, že už nikdy nebude nic jako dřív. Čtenář je možná ještě víc skeptičtější než oni, přesto budete chtít vědět, jak to nakonec všechno dopadne, kdo to všechno přežije a kdo usedne na Netesaný trůn, který už nikdy nebude symbolizovat to, co předtím. 

Pokud jste četli předchozí knihy, určitě jste si všimli, že autor velmi rád tvořil velké zvraty typu - celou dobu šlo o kladnou postavu a teď je najednou zlý, za dalších x stran je zase klaďas a podobně. Můžu vás ujistit, že o tohle nepřijdete ani v závěrečném díle. Stále si nejsem úplně jistá, jestli to beru pozitivně nebo negativně. Na jednu stranu je to velmi dobré - čtenář do poslední chvíle nemá tušení, co se vlastně stane, na tu druhou stranu si ale nemůže vytvořit žádné teorie. Nejednou jsem byla opravdu naštvaná, protože takových zvratů se v sérii vyskytuje opravdu hodně a člověk už vlastně neví, co si má myslet. (což je zároveň dobře?)

Kniha má 640 stran, písmo patří k těm menším. Tohle není něco, co byste přečetli za dva večery. No a autor vám to moc neulehčí, protože tempo příběhu patří k těm pomalým a některé (spíš většina) pasáže jsou taky uměle natáhnuté. Odstavec sem, půl strany tam - ve výsledku to může dát i 80 (zásadních) stran. Autor v předchozích dílech sice nastavil tempo, ale to neznamená, že by nemohl trochu zrychlit a přidat trochu života do toho umírání.

Závěr mě děsil - co když to bude moc sluníčkové? Co když to prostě nebude ono? Co když to bude uspěchané? Co když, co když, co ... No, řeknu to jemně - byla jsem opravdu naštvaná. Tohle nepovažuji za konec, který si série zaslouží. Ani zdaleka. Přišlo mi, že jsem se ocitla v nějakém špatném YA, protože velké problémy s lusknutím prstu zmizely a konec zvonec. Takhle vytočená jsem dlouho nebyla. Když k tomu připočtu fakt, že mě to čtení zrovna dvakrát moc nebavilo, tak posledních třicet stran naprosto zabilo celou knihu. (Poslední smrtelné pouto je na hanbě a ještě hodně dlouho tam zůstane.)

Moc jsem se na tuhle knihu těšila a jsem opravdu zklamaná (k V zajetí zimy v porovnání s tímhle necítím žádnou lítost). Bavilo mě, jak všechny postavy už nemůžou, celý ten svět jde do kopru, beznadějnost a pocity úzkosti. I přes všechny ty drobnosti, které mi vadily, jsem se těšila na velkolepý konec. Ten se asi konal, jinak by to všichni tolik nemilovali - ale mně tohle nestačí. Nebyl to úctyhodný závěr, spíš jeho stín. (čti: fraška) Moc dobře si rozmyslím, jestli si něco od Staveleyho přečtu něco dalšího. (čti: ne)

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Fantom Printu. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit (spolu s předchozími díly) na tomto odkaze.