Originální název: The Last Days of Rabbit Hayes

Autor: Anna McPartlin

Žánr: román pro ženy

Nakladatelství: Host

Počet stran: 456

Série: -

Umírání přece není konec světa!

Rabbit Hayesová patří mezi šťastlivce. Miluje svůj obyčejný život a neobyčejné lidi v něm: svou dceru Juliet, odvážnou za všech okolností, svou pestrou, svéráznou rodinu a jediného muže, který má v jejím obrovském srdci místo, Johnnyho Faye. Rabbit hýří báječnými nápady plnými hudby, lásky a životního elánu. Má plány pro celý svět — ale ten si pro ni připravil něco jiného: zhoubnou diagnózu.

Rabbit se však nevzdává. Sebere veškerou svou lásku a vnitřní sílu a slíbí si, že nemoc překoná. Bude bojovat až do posledního dechu. Je přece Hayesová a bude žít, dokud nezemře.

Musím říct, že na mě anotace zapůsobila natolik, že kniha zůstala na to-read listu kolem roku, což je po všech těch čistkách velký úspěch. Čekala jsem, že autorka pojme tohle téma trochu odlehčeněji a sem tam nebude chybět ani humor. No - ano i ne. Poslední dny Rabbit Hayesové určitě nepatří k těm nejvážněji pojatým titulům zpracovávajícím motiv rakoviny, najdou se pasáže, u kterých se pousmějete. Přesto nejsem úplně spokojená s tím, co jsem dostala. 

Příjemně mě překvapil fakt, že se autorka věnuje i dalším důležitým tématům, které jsou mnohdy zpracovány vtipnou nebo alespoň odlehčenou formou. Čtenář určitě ocení i fakt, že v knize nejde pouze o pocity Rabbit - nahlíží do myšlenek i ostatních členů rodiny, blízkých přátel a řeší se také vztahy mezi nimi. Důraz není kladen jen na to špatné, pesimistické, ale i na krásné vzpomínky všech postav. Střídají se emotivní části s těmi vtipnými, což také významně pomáhalo udržovat pozornost při čtení.

No a když už jsme u toho střídání něčeho, připravte se, že se tu střídá minulost s přítomností. Než mi to došlo, uběhlo několik procent, kdy jsem byla opravdu zmatená. Chybělo mi nějaké označení - ať už titulek nebo odlišení písmem. 

Takových charakterů mnoho nebylo, konkrétně pouze dva. Od samého začátku jsem si velmi oblíbila Johnnyho i Juliet. Oba byli velmi osobití a něco ve mě zanechali. Nedokážu přesně říct, proč jsem si je tak oblíbila, ale pro mě šlo o tahouny příběhu, který mě moc nebavil. K Johnnymu mám trochu komplikovanější vztah. Získal si moje srdce od prvního do posledního okamžiku, takže trochu více rozeberu druhou z výše uvedených postav.

Juliet je mladá dívka, která ztrácí před očima svou milovanou maminku. Neskutečně mě dojímal vztah, jaký mezi sebou ty dvě měly. Svým způsobem se pro ni obětovala, protože jí chtěla pomoct a ulehčit, když to šlo. Znaly se tak, jako málo která dcera s matkou a člověku drásá srdce, když se něco tak krásného pomalu a jistě zpřetrhává. Je tu moc hezky nastíněno, jak Juliet vlastně přicházela o ty klasické věci, které patří k dětství. Jí to vlastně ale ani nevadí, protože svou matku zbožňuje nadevše a udělala by pro ni cokoli.

S politováním musím konstatovat, že i přes všechny ty skvělé věci, které jsem výše uvedla, pro mě byla tahle kniha prostě MEH. Po dočtení ve mě nebyly vůbec žádné pocity - tentokrát to nemyslím v tom špatném slova smyslu. Jen k tomu vlastně nemám moc co říct. Titul bych doporučila převážně lidem, kteří by chtěli začít číst knihy s vážnějšími tématy, protože jak jsem zmínila, je tu i humor a další odlehčující prvky.